Doma na Benešovsku

Narodila jsem se v Praze, kde tehdy mí rodiče bydleli, a toto město je mi domovem. Ale všichni víme, že každý z nás má více míst, kde se cítí doma. Ať už z jakýchkoli důvodů.

Mé první pocitové doma nebyla Praha a její dlážděné ulice, ale Benešovsko, kraj kolem Českého Šternberka, kde se narodila a vyrostla má maminka. Do detailu jsem znala příhody kolem rybníka Brtnice, dlouhou cestu do Jemniště, benešovské nádraží, stokrát jsem opatrně kráčela cestičkou po Vraždě, poslouchala led praskající na Sázavě a cítila vůni malin v Podhájí. Znala jsem cestu na Chvojen a kostel v Poříčí, Mračskou tvrz i vláček z Čerčan. Pravda, byl to kraj vysněný, pohádkový, převzatý z maminčina vyprávění, ale o to byl barevnější, voňavější a milovanější.

Snad abych našla tu poezii dětských snů, už jako gymnazistka jsem brigádničila na tehdy státním hradu Český Šternberk. Ráda na tu dobu vzpomínám. Sice mnoho poetických obrazů vzalo za své – kdo by řekl, že krásná Vendelínská cesta je jen traktory vyježděný úvoz – ale na oplátku jsem mohla potkat zdejší lidi. To, že si mnozí pamatovali maminku či prarodiče, mi otevřelo cestu mezi ně.

Nedlouho po revoluci v roce 1989 byl Český Šternberk naší rodinou restituován a můj strýc Zdeněk Sternberg se pustil do správy hradu a ostatního majetku. Považoval za vhodné mít na hradě někoho z rodiny, a protože jsem tehdy studovala historii, padlo to na mne. Vrátila jsem se tedy zpátky na hrad, tentokrát jako kastelánka, a prožila zde nezapomenutelné roky.

Ve stejné době se do vesnice Český Šternberk nastěhoval můj bratr Štěpán, který zde později působil mnoho let jako starosta. A v nedalekém restituovaném zámku Jemniště se usadil můj bratranec Jiří Sternberg s rodinou. Byla to – a dodnes je – vynikající možnost, jak s naším krajem a lidmi v něm neztratit kontakt.

Benešovsko už pro mne dávno není tím pohádkovým krajem dětství, ale krajem, kde se cítím doma, kde mám rodinu a přátele, kam vždycky znova ráda jedu a pobývám.