Politika kolem mne

Asi každý z nás, kdo zažil rok 1989, je trochu nasáklý politikou. Pamatujeme si socialistické šátkování pionýrů a čestnou stráž u pomníčků padlých, spartakiádu a cviční CO s igelitovými pytlíky a plynovou maskou, radostné čekání na „westpackete“, balíčky od příbuzných ze západu s vysněnými džínami značky Lewis nebo několika plechovkami Coly. Toužebně jsme koukali na obrázky z Paříže, poslouchali Radio Luxemburg a snili o Americe. Zažili jsme odporné vydírání, když někdo chtěl studovat – bez KSČ nebo aspoň SSM to nešlo. Kdo se aspoň maličko zajímal o demokracii, lidská práva či jenom o zahraniční hudbu, byl záhy usměrněn nekompromisní pěstí pracujícího lidu – rozuměj komunisty.

V roce sametové revoluce jsem byla čerstvým frekventantem Filosofické fakulty Univerzity Karlovy a zažila jsem ji tedy na plno. Nemohu říci, že bych byla na Národní třídě. Ano, byla jsem na Albertově, šla jsem nadšeně s průvodem po nábřeží až k Národnímu divadlu. Když ale průvod zabočil na Národní třídu, udělala jsem čelem vzad a vyrazila přes Most legií na Malou Stranu, abych přišla k rodičům na smluvenou večeři včas. A tak jsem pro maminčiny knedlíky, nebo co to tehdy bylo, prošvihla historickou chvíli. Když jsem pak později večer vyrazila tím směrem, už mě tam nepustili. Následovaly dny a měsíce tak intensivního politického života, že to vydalo na celé životy.

Nicméně dříve či později jsme se znovu pustili do studia, a abych měla na studentské radosti, ráda jsem využila nabídky pracovat pro Nadaci Hannse Seidela (Hanns-Seidel-Stiftung), politickou nadaci bavorské CSU, která v Čechách podporovala rodící se demokratické strany a struktury. Vážená a tradiční instituce mi dala nahlédnout do politického zákulisí. Do příprav jednání, konferencí a seminářů. Naučila mne číst politické programy mezi řádky, vnímat politiky jako lidi se všemi ctnostmi i slabostmi. Ale také jsem pochopila důležitost vlastního politického a ideového postoje pro veškeré konání v politice. Že totiž ti, kdo nemají pevný, ukotvený a vyargumentovaný postoj, mohou být v politice krátkodobě úspěšní, na dlouhou trať však nemají.

Po nějaké době mne pozval Michal Lobkowicz, poslanec a dříve ministr obrany, ke spolupráci na utváření nově vzniklé strany, Unie svobody. Byla to doba, která mi přinesla mimořádná setkání a hodnotná přátelství.

S Michalem Lobkowiczem mne pojily debaty o odpovědnosti člověka k zemi a národu, Jan Ruml byl ztělesněním antikomunistického angažované člověka, nekompromisního obhájce lidských práv, buřiče a politika, který umí bouchnout do stou, když se děje něco nekalého. Bože, jako on ty komunisty nesnášel!

V tom se mu blížil snad jen Ivan Medek, na jehož kampani do Senátu jsem měla tu čest spolupracovat. Ten však, věren své korektnosti, by nikdy hrubého slova neužil. Nikdy nezapomenu na dlouhé hovory o demokracii, svobodě a odpovědnosti, odvaze a slabosti, které jsme vedli vždy ráno, kdy v kanceláři pan Medek pil svou první kávu, probíral se novinami a komentoval naplánovaný program dne.

Z jiného těsta byla Hana Marvanová, s níž jsem mohla spolupracovat v rámci tiskového a později analytického oddělení Unie svobody. Žena bezmezně oddaná právu. Žena, pro níž byl duch zákona takřka jako Duch svatý. Která viděla za suchou literou paragrafů živého člověka, na nějž zákonodárce myslel. Sama za totality zažila věznění „podle zákona“, věděla tak, o čem mluví. Vzpomínám na jednu společnou návštěvu věznice, tuším v Olomouci. Dlouho stála v cele vyšetřovací vazby, mlčky a strnule, a když vyšla ven, suše poznamenala, že když seděla ona, tak žádný závěs kolem toalety v koutě cely nebyl. Byla to mrazivá chvíle, ale mně bylo od té doby jasné, že její postoje určuje výhradně úcta k právu a úcta k člověku.

Těch setkání byla celá dlouhá řada a bylo by těžké popisovat, kdo a jak mne ovlivnil. Karel Kühnl, Cyril Svoboda, Petr Mareš, Zuzana Roithová, Ivan Pilip a mnoho dalších, jejichž práci jsem mohla sledovat a učit se z ní. Byla to nesmírně inspirativní a zajímavá doba 90. let dvacátého a počátku dvacátého prvního století.

V následující době několikaletého pobytu v Berlíně jsem měla to potěšení potkávat se s tamními diplomaty a politiky, což dalo mým znalostem politického zákulisí nový rozměr.

Výzvou proto byla po návratu nabídka spolupracovat s TOP 09 na senátních kampaních a později na vytvoření a organizaci vzdělávací sekce strany. Vznikl tak TOPAZ, dnes respektovaný politický think tank, který zprvu poskytoval politikům nezbytný vzdělávací servis, dnes se věnuje zejména politické analytice a organizování odborných politických seminářů. Byla jsem zde angažována jako výkonná ředitelka, dnes jsem členkou výkonné rady. V průběhu tohoto angažmá jsem mohla spolupracovat s mnoha odborníky i politiky, kterážto setkání mi přinesla celou řadu nových zkušeností.

Jednou ze stěžejních osobností, s nimiž jsem mohla pracovat, byl Karel Schwarzenberg. Známe se léta, ale teprve zde jsem ho mohla poznat zblízka jako politika. Jeho naprostá oddanost myšlence Evropy, neokleštěná však úzkoprsým lpěním na kusu papíru, to byla inspirace k suverénnímu evropskému postoji! Současně s jeho mimořádnými znalostmi historie a vytříbenou politickou intuicí to je koktejl tradice a odpovědnosti, jenž můžeme dnes obdivovat. Podtrženo jeho vpravdě svéráznou mluvou je neodolatelný. Každé setkání s ním je velká škola. A často také, odpusťte mi ten výraz, nekonečná sranda.

Zajisté, také jsem potkala Miroslava Kalouska. Onoho původce všeho zla, ďábla v lidské podobě a symbol korupce… ne, nazlobte se, takhle ho neznám. Pro mne je po těch letech spolupráce jeden s nejprofesionálnějších politiků, co jich u nás běhá. Je stejně náročný ke svým spolupracovníkům jako k sobě a dokáže ocenit odvahu a práci. Je to muž velkého rozhledu, hlubokých znalostí v oboru financí a inteligentního humoru. Věděli jste, že píše politické epigramy? Jen tak, pro přátele. Je to inteligentní chlap, kterého je radost poslouchat a diskutovat s ním. A navíc je (dámy pozor!) gentleman, který ví, co se patří.

Je to mnoho osobností, které jsem potkala, pracovala s nimi a s některými jsem měla tu radost se i spřátelit . Anna Putnová, bývalá děkanka FP VUT v Brně a poslankyně, Luděk Niedermayer, dříve viceguvernér ČNB a dnes poslanec Evropského parlamentu, Alexander Van der Bellen, kterého jsem poznala jako univerzitního profesora a specialistu na smart cities a dnes je prezidentem Rakouské republiky, Manuela Khom, významná členka rakouské ženské organizace při Rakouské lidové straně a předsedkyně štýrského zemského parlamentu, Magda Vašáryová, herečka, socioložka a diplomatka, a mnoho dalších. Dnes nejblíže spolupracuji se senátorem Tomášem Czerninem, s nímž jsem pracovala na senátní kampani a dnes mu mohu být nápomocna jako poradkyně.

Svůj obzor jsem mohla rozšířit také v průběhu souběžného tříletého pobytu v Rakousku. V návaznosti na předchozí angažmá v již zmíněném think tanku TOPAZ jsem udržovala kontakty s rakouskou politickou scénou a mohla pokračovat v dialogu s odbornými politickými institucemi. To mi umožnilo setrvávat ve Vídni, neztratit při tom však kontakt do Čech. 

Ano, politika šla kolem mne léta velmi těsně. Bylo proto jen logické, že jsem se rozhodla aktivně se jí věnovat. To, že mne kolegové z TOP 09 podpořili, je na jedné straně vítané potvrzení správnosti mého rozhodnutí, na druhé velký závazek úměrný jejich důvěře.