Ne-mocný muž na Bosporu

Turecko se dobrovolně vzdalo evropských hodnot, které mu vetkl Atatürk, Shromáždí-li dnes v noci Erdogan nitky k moci, musí se již zítra Evropa probudit a svázat mu je.

 

Zatímco křesťanská Evropa slaví Kristovo zmrtvýchvstání nebo alespoň větší množství volných dnů, Turecko překročilo Rubikon, nebo alespoň Bospor.

Už několik měsíců sledujeme úsilí tureckého prezidenta o vlastní metamorfózu v sultána. Dnes se mu to podařilo. Nevelká, ale přesto většina Turků dobrovolně soustředila do rukou vládce takovou moc, že Evropa už jen těžko může považovat Turecko za sice zvláštní, ale přesto demokratickou zemi, jíž může nabízet členství v klubu. Není to nic překvapivého. Pouze ti nevětší optimisté opatrně říkali, že by to taky možná mohlo dopadnout dobře. No, nedopadlo.

Co uvidí Evropan, když si ráno přečte zprávy s definitivními výsledky tureckého referenda?

Jednak Erdogan zvítězil vcelku těsnou většinou, přičemž mu své Ano řekl zejména chudý, nevzdělaný venkov. Co to znamená? Turecko bude rozdělené po osách venkov – město, vzdělaní – nevzdělaní a také chudí – bohatší. A jestliže se chudí, nevzdělaní venkované chopí moci, co se stane s bohatými a vzdělanými? Někteří odejdou, někteří se přizpůsobí, ale někteří ne. Budou aktivní opozicí, pročež budou stíháni a trestáni. Že to sultán umí, už ukázal. A kdybych byla velký pesimista, budu čout občanskou válku. Nejsem pesimista, tak očekávám jen velký hospodářský propad země. Nic to nemění na tom, že nový sultán bude prezentovat rozhodnutí v referendu stejně, jako by se pro něj vyslovilo 99% Turků všech věků.

Druhý důležitý aspekt je v pozici Turecka mezi Evropou a světem Předního východu. Erdogan vytváří silnou muslimskou zemi, která aspiruje na velmocenskou roli ve svém regionu. Turecké angažmá v Sýrii tomu více než napovídá. Postupnou likvidací Islámského státu a nestabilní situací v Sýrii vzniká vakuum, kam silný, nábožensky pevně ukotvený a zdánlivě bezpečný stát jako Turecko může vstoupit. Vlivem či skutečně. Turecko je však také součástí NATO, tedy aspoň zatím. Chce být NATO vtaženo do nějakého podobného dobrodružství? Být vláčeno rozhodováním sultánovým?

A za třetí, co na to naši Turci? Erdogana velkou většinou podpořili Turci usazení v Evropě. V Německu a Francii to bylo okolo 60%, v Rakousku dokonce 71%. To je velká rána všem, kteří, zejména v Německu, přísahali na soužití a integraci. Protievropská rétorika Erdoganova zřejmě zdejší Turky oslovuje. Znamená to, že Turci se se svou evropskou vlastí neidentifikují? Zřejmě ano. Žije zde tedy nezanedbatelná menšina, která si necení našich evropských hodnot a je ochotna podpořit cizího, Evropě nepřátelského vůdce. Je na místě, aby se vlády zemí s velkou tureckou menšinou zamyslely, jestli se něco nezanedbalo.

Shrňme si to. Turecko se dobrovolně vzdalo evropských hodnot, které mu vetkl Atatürk. S omezením demokracie přijde deficit občanské společnosti a později i hospodářský úpadek. To exponuje již tak existující mocenské ambice Erdoganova Turecka směrem na východ. A to za tiché, a možná i hlasité podpory milionů Turků usazených v Evropě. Ale ani sultán nežije ve vzduchoprázdnu. Shromáždil-li dnes v noci Erdogan nitky k moci, musí se již zítra Evropa probudit a svázat mu je.

Turecko udělalo významný krok přes Bospor. Na východ, do společnosti nedemokratických, ba autokratických režimů. Evropa by měla být opatrná, aby, přivázána pupeční šňůrou NATO, nepřekročila Bospor dál, než by chtěla.

Ale sultán Erdogan ještě nemá všechnu moc v regionu. Ještě ne. Ale už teď je mocný. Muž na Bosporu.

https://radomerska.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=599285